Ten večer bylo teplo a krásně, byli jsme bezstarostní a tančili na náměstí, oslavovali jsme Sathiřiny narozeniny. Všichni se bavili a byli šťastní.
„Dolejte mi pivo!,“ zaburácel zvesela Nofuture pozvedajíce prázdnou sklenici. Tančila jsem s Toushirem a Sathira se usmívala v Sillasově náručí. Byli jsme zabráni do hovoru, tance a skotačení, že jsme si nevšimli, že na náměstí od brány přišel raněný člověk.
„Podívejte!,“ vykřikl Lostface a vydal se směrem k raněnému, který se mezitím sesunul na zem. Hudba utichla i radostné chichotání a všichni stočili pohled na příchozího. Z jeho břicha trčel šíp.
„Horda,“ zašeptal z posledních sil, „Horda se bouří,“ jakmile dořekl poslední slovo, zavřel oči a zemřel. V davu zavládla panika. Lostface chvíli upíral pohled na mrtvolu ve svém náručí. Horda byla poražena Aliancí, ale stále se v ní objevovali skupiny rebelů, bojující o svá práva a svrchovanost, ale tentokrát to vypadalo, že se usadili u aliančního města Stormwind, aby zde terorizovali lid. Ale hlavní město nebylo připraveno na boj, po uzavření paktu o neútočení byly prostředky k válčení zničeny na důkaz respektování smlouvy, ale Horda zřejmě nejednala čestně. Lostface se pomalu napřímil a zahleděl se směrem k bráně, na jeho kamenné tváři se zračila zlost.
„Začněte okamžitě vyrábět zbraně,“ řekl nekompromisně a odešel z náměstí. Sillas stál hrdě vzpřímený, otočil se ke mně a řekl:
„Budu potřebovat rychle doručit pár dopisů, Gaio. Věřím, že to zvládneš nejrychleji.“ Poté se starostlivým výrazem opustil náměstí. Veškerá zábava ustala jako mávnutím kouzelného proutku. Městem zavládl ruch, všichni se začali připravovat na ochranu města.

„Vstávejte, rychle, skupina Horďáků útočí!“ Zabušení na dveře brzy ráno mě probudilo z krásného snu. Těžko se mi vstávalo z teplé Toushirovi náruče, ale museli jsme vyrazit do boje. Rychle jsme oblékli zbroj a vyrazili k bráně, kde se schylovalo k boji. Brána byla otevřena, několik aliančních bojovníků už bránilo město.
„Jestli tímhle chtěli dobít město, tak musím začít pochybovat o jejich intelektu,“ řekl se smíchem Sillas a sundal ze zad svůj ohromný palcát. Skupina Horďáků bojovala statečně, my však měli převahu. Koutkem oka jsem zahlédla, jak jeden z bojovníků šel pronásledovat do lesa Trolla, který zbaběle utekl z boje. Bitva byla dobojována a my neměli jediné škrábnutí. Odklízení těl netrvalo dlouho. Už jsme se vraceli do města, když z lesa vyběhl onen bojovník. Vypadal nějak jinak a když přiběhl blíž, uviděla jsem v čem. Všichni jsme se zarazili a nebyli schopni slova. Klekl před námi na zem, třásl se jakoby zimou, jeho oči byly rozšířené dokořán a jeho vlasy… šedivé. Jakou hrůzu musel v lese prožít? Na jeho těle avšak nebylo sebemenší zranění. Jeho čelisti byly pevně sevřené a nedokázal ze sebe vydat hlásku, jen ukazoval prstem směrem k lesu. Lostface ho zvedl ze země a vedl do města. Po cestě se stále otáčel a mumlal jakási nesrozumitelná slova:
„Příšera….hrozná příšera…. tam….v lese….jeho tvář.“ Stáli jsme kolem něho a pozorovali jeho třesoucí se srdce. Když trochu pookřál, začal nám vyprávět svůj příběh:
„Pronásledoval jsem toho horďáka, zavedl mě k jejich táboru, je obrovský. Čekali tam na mě. Hned mě zajali. Když se objevila ta příšera. Měla na sobě černý plášť. Dívala se na mě. Všichni horďáci mrtví. Ten obličej…..budu ho vidět až do konce života,“ sklopil oči a rozplakal se. Jeho vyprávění ve mně probudilo hrůzu, co může být tak silné, aby dokázalo zničit celou armádu?

Horda se několik dní neukázala, zřejmě počítala své ztráty. Neustále jsem měla v hlavě vyprávění šedivého muže. Město mlčky pracovalo, štěstí, které tu dřív vládlo bylo to tam. Sillasovi se objevily nové vrásky a dříve povídavá Sathira mlčela. Díky druidům, kteří neustále prohledávali krajinu se nám doneslo, že do tábora dorazila nová armáda. Všichni se obávali onoho tajemného tvora, ale nikdo další ho ještě neviděl. Seděli jsme v parku, když přiběhla zadýchaná Soad.
„Sille…,“
„Pomalu, vydýchej se,“ řekl zamračeně Sillas, když Soad nemohla popadnout dech.
„Vzpomněla jsem si na starou legendu, kterou jsem často slyšela, když jsem byla malá.“ Sillas nahnul hlavu na stranu a se zájmem poslouchal.
„Babička mi vyprávěla o jakémsi bojovníku z temnot. Nemrtvém rytíři,“
„Soad, co nám to tu vykládáš za pohádky?,“ Mort nechtěl věřit vlastním uším, jeho netrpělivost byla téměř hmatatelná.
„Kdysi bojovník jménem Guiwnneth páchal zločiny vůči Alianci, ale byl dostižen a popraven. Ale na jeho hlavu padla kletba. Až jednou bude Aliance v úzkých, tak se musí objevit jako nemrtvý rytíř a zachránit ji, tak se vykoupí ze svých hříchů a bude moci konečně spočinout,“ Soad dokončila svůj proslov, ale všichni se na ni nevěřícně dívali.
„To jsou báchorky, Soad, tohle je skutečnost,“ Sillas kroutil hlavou.
„Pane, sova přinesla dopis, je na něm pečeť Thralla,“ ozvalo se za našimi zády. Sillasovi se rozšířily oči.
„Gaio, pojď se mnou, dopisy jsou hotové, potřebuji, abys je okamžitě doručila.“ Vykročila jsem za nimi, Sillas byl shrbený a jakoby se loudal, bylo mi ho líto, musel mít jako vůdce opravdu velké starosti. Když jsme došli do jeho pevnosti, mlčky mi předal tlustý svazek dopisů. Ještě jsem zahlédla, jak bere do ruky list s červenou pečetí Hordy a vyrazila jsem na cestu. Musela jsem během jednoho dne obletět všechny hlavní města Aliance. Celou dobu jsem měla v hlavě list s pečetí a spekulovala nad jeho obsahem.

Vrátila jsem se domů až večer. Okamžitě jsem byla povolána k vůdci. Sillas seděl za svým stolem, kolem stáli Lostface, Toushiro, Sathira a Mort.
„Horda si myslí, že jejich tábor jsme zničili my. Obviňují nás z porušení smlouvy. Vymlouvají se, že jejich vojsko cestovalo a jen se tady utábořili na noc. To jim samozřejmě nemůžu věřit. Žádají odplatu, proto poslali další vojáky. Teď můžeme už jen doufat v Soadinu pohádku.“ Poslední slova dořekl zády k nám a zadíval se se zamyšleným pohledem z okna. Lostface na sobě jako pokaždé nenechal znát sebemenší pohnutky a jeho tvář byla jako z kamene. Toushiro se na mě usmíval.
Další dny jsme opravovali brnění a cvičili se v boji. Nikdo se za celou dobu nezasmál. Často jsem měla v hlavě „nemrtvého rytíře“. Jen jsme čekali, až Horda zaútočí a my padneme za Alianci. Ten den bylo krásné počasí, když stráž na hradbách zamávala praporem – znamení nebezpečí, blížící se k městu.
„Všichni se připravte k boji!,“ zakřičel Sillas na své bojovníky.
„Otevřete bránu!“ Brána se začala ztěžka otevírat, aby nás vypustila do bojové vřavy. Pohlédla jsem na Toushira, jeho tělo už bylo změněné v dravého tygra. Prahl po krvi. Brána byla otevřena a nám se otevřel pohled na připravenou armádu Hordy. Chvíli jsme se měřili pohledy, pak zazněl tón lesního rohu a Lostface ve stejném okamžiku máchl svým mečem dopředu. Vyrazili jsme mezi řady nepřátel a drásali jejich kůži. Lostface kolem sebe sršil oheň a zároveň zkušeně bojoval mečem. Horda měla jasnou převahu. Bojovali jsme statečně a dobře, ale náš počet byl menší a menší.
„Stáhněte se! Zpět do města!,“ křičel Sillas, začali jsme couvat, ale stalo se něco, s čím jsme nepočítali.
„Zajměte je!“

Byli jsme zkušení v boji, ale i takové zkušenosti nám neobstáli proti silné přesile. Horďáci každého z nás svázali lanem. Sathira se zamženým pohledem sledovala zemi před sebou, když nás táhli do svého tábora. Měla jsem pocit, že je s námi amen. Sillas a Lostface šli hrdě se vztyčenou hlavou, ale svou úzkost špatně skrývali. Toushiro šel vedle mě, v jeho tváři se nezračil strach, jen nesmírný vztek. Dorazili jsme do tábora, který ležel asi míli od Stormwindu. Šedivý muž nepřeháněl, když nám vyprávěl o jeho velikosti. Přivázali nás ke kůlům. Skupina horďáků, která nás vedla, zamířila ke stanu, u kterého visela vlajka. Všichni jsme sledovali jejich kroky a čekali, co se stane dál. Po chvíli ze stanu vyšel vysoký Tauren, podle oděvu a poct, které mu vzdávali bylo zřejmé, že je vůdce armády.
„Konec Aliance se blíží a vy tomu můžete být svědkem,“ zaburácel Tauren a hluboce za zasmál.
„Vy a ty vaše zbraně nezmůžou nic proti mým žoldákům,“ pomalu si prohlížel jednoho za druhým až se zastavil u Sillase.
„Je mi ctí, Sillasi, že se s tebou setkávám, nečekal jsem, že budeš svázaný jako pes u mých nohou,“ následoval další smích. Sillas zatnul zuby a s nenávistí sledoval Taurena.
„Nechal jsem vás sem přivést, abys pro mě vykonal malou službu,“ najednou se mi nedostávalo vzduchu, začínala jsem mít opravdu strach.
„Napíšeš dopisy celé Alianci, ať se vzdá a poklekne před Hordou, pokud budeš odpírat, jeden po druhém z tvých přátel bude umírat,“ Tauren se vítězoslavně zašklebil a vykročil ke svému stanu.
„Odvažte Sillase a přiveďte ho do mého stanu!“
Sillasův pobyt ve stanu mi připadal nekonečně dlouhý. Srdce mi divoce bušilo, snažila jsem se myslet na to, že tohle všechno brzy skončí a všichni půjdeme domů. Asi za hodinu dva horďáci vyvedli vůdce Stomwindu ze stanu. Při pohledu na něho mi vtrhly slzy do očí, Sathira začala plakat. Sillasova tvář byla ošklivě zakrvácená a kulhal. Tauren s opovržením oznámil svůj verdikt:
„Tvá vůle je silná, ale dám ti ještě čas, pokud se mi do večera nepodvolíš, ta maličká zemře,“ ukázal prstem na mě a odpochodoval. Toushiro sebou začal divoce škubat, snažíce se osvobodit z lana. Zavřela jsem oči a zhluboka dýchala, byl to možná poslední okamžik mého života.

Obloha byla stále bez mráčku, slunce pomalu zapadalo, když jsem se loučila se životem. Myslela jsem na všechny své přátele, na Toushira, když mě ze zamyšlení vytrhl ruch na druhém konci tábora. Během malé chvíle se na celou řadu stanů rozšířil oheň, horďáci spěšně nosili vodu z blízkého potoka. Co se stalo? Ze stanu s překvapeným obličejem vyšel Tauren, poté co zjistil, co se stalo, jeho pohled padl na nás.
„Pane, pane! Reved a jeho skupina je mrtvá. Všichni byli zabiti!,“ Taurenovi se rozšířili oči úžasem. Velká část armády byla ztracena bez povšimnutí.
„Všichni byli probodnuti mečem, ale….,“ troll se zadýchal, ale za chvíli zase pokračoval:
„Mají probodnuté srdce, ale ty rány, jakoby byli vypáleny ohněm. Jsou tam stopy.“
„Kolik jich bylo?“
„Jeden, pane,“ Tauren se nevěřícně rozhlédl.
„Rozestavte hlídky!,“ zasyčel na trolla a vyrazil proti nám. Jeho pohled byl vzteklý a sliboval pomstu. Chytil Sillase pod krkem a zakřičel:
„Kdo je to?! Kdo je to?!“
„Je to Guiwnneth, pane, přišel se pomstít,“ pronesla Soad s klidným výrazem zadostiučinění.
Všichni stočili zrak na ni, nechtěli jsme věřit, co to povídá. Vůdce horďáků ji chvíli sledoval a pak odešel. Legenda o Guiwnneth byla známá po celém světě, avšak nikdo jí nevěnoval pozornost. Do konce se dne se už jen počítali ztráty a uklízel nepořádek po požáru, tajemný bojovník se neukázal. Měla nadejít chvíle, které jsem se tak obávala, když se táborem rozlehl lesní roh.

Stáli jsme přivázáni ke kůlům unaveni a s jen velmi malou nadějí, stále si však zachovávali svou hrdost. Tauren nás pozoroval se vzteklým pohledem, když se to stalo. Nikdy na tu chvíli nezapomenu. Nevěřila jsem legendám a pověstem až do této chvíle. Legenda o zachránci Aliance, který vstane ze samotného pekla se ten den vyplnila.
Na druhé straně tábora se objevila stále se zvětšující záře.
„Všichni do zbraně, vetřelec!“ Tauren se divoce rozhlížel a hledal v davu svého zástupce.
„Pane, je tady! Ten co, zavraždil Reveda a jeho skupinu!“ Bojovníci, připravení bojovat, utíkali směrem k záři, odkud se ozýval hrozivý řev. Nikdo se však nevracel. V táboře nastal zmatek, hořely další stany, měla jsem hrůzu v očích, byli jsme překvapeni, ale i vyděšeni, co se děje. Stále jsem neviděla onoho tajemného bojovníka. Tauren vyšel ze svého stanu s obrovským mečem. Podívala jsem se na Toushira, snažil se zaostřit zrak mezi stany, když v tom vytřeštil oči a otevřel pusu úžasem. Co tam uviděl? Pomalu jsem stočila zrak směrem jeho pohledu. Zkameněla jsem. Na mysli mi vytanula slova šedivého muže:
„Příšera….hrozná příšera.“ Díval se na nás, strach sevřel mé srdce jako železná obruč, jako by se zastavil čas. Zjevně to nebyl člověk, tohle mohl být jen Guiwnneth. Neměl tvář, jen holou lebku obklopenou jakýmsi štítem Jeho meč byl v plamenech, horda se k němu z hrůzy nepřiblížila. Pomalu vyrazil dopředu směrem k Taurenovi.
„Kdo jsi? Co chceš?!“ Vůdce horďácké armády, která byla zničena couvl, třásl se a bál o svůj život.
Tajemný bojovník vztyčil svůj meč a řekl:
„Budeš souzen za své činy, budeš na věky otrokem a nespatříš světlo světa, zemři!“ Meč z jiného světa proklouzl zbrojí jako by byla z papíru. Vůdce Hordy s děsem pohlédl na místo, kde meč prorazil tvrdý kov. Padl na kolena, jeho poslední pohled padl do tváře Guiwnneth a zemřel. Pomalu se otočil k nám. Strach mě naprosto pohltil. Vykročil směrem k Sillasovi. Viděla jsem, že se vůdce lidí třese, ale přesto jeho tvář byla hrdá bez sebemenšího náznaku strachu. Avšak jeho pouta byla přeřezána a poté bojovník poklekl na koleno:
„Splnil jsem svůj úkol, nyní mohu spočinout v pokoji.“ Jakmile dořekl svá slova vstal a odešel. Stáli jsme jako zmražení a pozorovali jeho kroky. Ztratil se mezi stromy a už po něm nezbylo ani vidu ani slechu. Sillas nás po té osvobodil z kůlů a beze slova jsme se vrátili do Stormwindu. Armáda Hordy byla zničena, ti, co přežili zachránili své životy útěkem.
Doma nám naproti vyběhl Deyvid s otázkami, Sillas však na něho nepohlédl a mlčky se odebral do svého domu.
„Všichni jsme v šoku, Deyvide, promluvíme si zítra,“ Soad se mu omluvila a nechala ho stát překvapeného. Nebylo nám moc do řeči, dnes jsme zažili něco, co se vymyká lidskému chápání.

Druhý den jsme stále nevěřili, co naše oči viděli. Avšak všechno bylo rychle zapomenuto, i když jeho tvář bude navždy vyrytá do naší paměti. Stromwind se však neměl nikdy dovědět o tajemném bojovníku, nevinná historka ukojila zvědavost veřejnosti. Byla přichystána hostina na oslavu vítězství, pozvali jsme celé město.
„Dochází mi pivo, miláčku!“ Zvolal se smíchem Nofuture na obsluhující ženu a štípl ji. Vesele vypískla a dolila mu sklenici.
„Tentokrát tě neodvedu domů, ale nechám tě tu ležet,“ usmál se na něho Lostface.
Všichni se veselili a byli bezstarostní. Já se však oslavy zúčastnila jen krátce. Ležela jsem šťastná v Toushirově náručí a snažila se zapomenout na události posledních dní. Snad budeme žít dále v poklidu a Horda si další pokusy o pokoření Aliance rozmyslí. Avšak ochota položit život za Alianci bude trvat navždy.