Poslední bitva
Já a můj manžel jsme jako jediní elfové bydleli u lidského města Stormwind City. Život to byl docela poklidný, i když jsme žili pod hrozbou útoků Hordy. Lidé se sice na nás někdy dívali divně, protože jsme jiní, ale chovali se k nám s úctou. Patřili jsme k Alianci, která je zapřísáhlým nepřítelem Hordy. Neustále jsme mezi sebou válčili a nechápali smysl těchto válek. Naše životy naštěstí nijak neohrožovali až do té noci, kdy mě probudily divné zvuky z velké dálky. Chvíli jsem jim nevěnovala pozornost, ale jak se přibližovaly, stále mi více připomínaly dusot mnoha koňských kopyt. Každá rasa jezdí na jiných zvířatech, na koních jezdili lidé. Sathira by se měla v té době vrátit z bitvy se svou skupinou. Podívala jsem se na manžela, tvrdě spal. Nemohla jsem usnout a zaposlouchala se do dunění z dálky.
„Co je to?“, ozvalo se vedle mě ospale. Toushiro se probudil a mžoural na mě červenýma očima.
„Zní to jako koně.“ Odpověděla jsem. „Sathira se asi vrací z boje.“
„Asi ano.“ Hluk se pořád přibližoval a Toushirovi se v očích začala zračit otázka. Na pohybu Sathiřiny armády nebylo něco v pořádku. Venku foukal vánek, stromy šuměly a dusot koňských kopyt byl blíže a blíže. Najednou se Touhiro prudce posadil na posteli:
„To není Sathira.“ Zamračeně se zadíval někam do neurčita, poslouchajíce vzdálené zvuky.
„Je jich příliš mnoho.“, řekl a podíval se na mě zkoumavě s přemýšlivým pohledem.
Vyšli jsme před dům, na obzoru se pohybovala velká masa. To nemohla být Sathira, tolik vojska s sebou neměla. Chvíli jsme jen stáli a pozorovali obzor. Všichni lidé byli ve svých domovech, tak kdo to směrem k Stromwindu uháněl? V tom jsme to uviděli díky dokonalému elfskému zraku. Horda!
„Panebože, je to Horda! Jedou na koních, aby nás zmátli!“, vykřikla jsem a couvla, Toushiro rychle vyrazil směrem ke Stormwindu.
„Rychle, musíme varovat lidi!“ Doběhli jsme do města a ihned začali všechny budit.
„Vstávejte! Zvoňte na poplach! Horda se blíží!“ Toushiro klepal na dveře, lidé se mračili a nechápavě nás pozorovali.
„Běžte pro svého vůdce, rychle!“, křikla jsem na noční stráž, která dřímala u brány. Za chvíli došel vůdce Stromwindu, Sillas, rozespalý a ještě v pyžamu. Zmateně se rozhlédl a rozčileně na nás zavolal:
„Co se to děje? Proč všechny budíte?“
Toushiro s omluvami oznámil Sillasovi, co se děje.
„Omlouváme se o ten zmatek, ale k městu se blíží Horda.“ Sillas mlčky vystoupil na hradby a zadíval se do dálky.
„Horda? Vždyť to jsou koně, to se blíží Sathira.“
„Může to tak vypadat, ale je to Horda, jedou na koních.“ Vůdce Stormwindu si nás chvíli nedůvěřivě měřil, ale pak se náhle ozval hluboký tón lesního rohu, který používají Taureni, bojovníci Hordy. Vytřeštil oči a křikl na stráže:
„Rychle, zburcujte vojsko, všichni do zbroje!“ Otočil se k nám a omluvným hlasem pronesl:
„Jednou k tomu muselo dojít, ale že zaútočí na koních a v noci jsem nečekal. Omlouvám se, příště vám budu věřit.“
Byla jsem nervórní a křičela:
„Nemůžeme tu jen tak stát! Rychle sežeňte naše vojsko!“
„Miláčku, uklidni se, takhle nic nevyřešíme.“ Toushiro mě pohladil po ruce, ale nevěnovala jsem mu pozornost. Měla jsem strach.
Sillas za chvíli přiběhl ve své zlaté zbroji.
„Je nás příliš málo, Sathira se stále nevrátila.“ řekl a odešel dodat odvahu bojovníkům.
„Zavřete bránu!“ Rozlehlo se před bránou, která se začala ztěžka zavírat.
„Toushiro, Gaio!“ Zavolal na nás Sillas, „Požádejte o pomoc, prosím, lesní elfy, snad vyslyší naše volání o pomoc.“
„Udělám to já,“ řekla jsem Toushirovi, „ty zatím pomáhej tady.“ Rozběhla jsem se k holubům odeslat vzkaz. S třesoucí rukou jsem rychle napsala na papír k čemu se schyluje: HORDA ÚTOČÍ NA STROMWIND! POŠLETE POSILY!
Vrátila jsem se před bránu, vojáci se tam stavěli do řad. Bylo jich příliš málo, měla jsem pocit, že bitva je prohraná. Sillas se o něčem dohadoval s manželem. Doběhla jsem k němu, abych zjistila o co se jedná. V tom se lesní roh ozval znovu z malé vzdálenosti. Sillas znervózněl.
„Kde je, sakra, Lostface?“ Generál vojska zrovna doběhl, zapínající si své brnění.
„Rychle, ať je armáda připravená k boji. Otevřete bránu!“
„Otevřete bránu!“, zaznělo od brány. Stáli jsme kousek od velkého vítězství nebo od absolutní porážky. Vojsko se začalo řadit před bránou. Les byl černý a zlověstný. Lučištníci už stáli připraveni na hradbách. Držela jsem se Toushira pevně za ruku. Tohle je možná naše poslední chvíle. Stěžka jsem polkla, připravena se kdykoli změnit v divokou šelmu a drásat kůži nepřátel. Pohlédla jsem na manžela, usmál se na mě a stiskl ruku ještě pevněji, do žil se mi vlila nová síla. Stáli jsme připraveni obětovat život za Alianci.
Z nebe se snášeli kapky jarního deštíku. Vánek jemně čeřil hladinu jezírka před Stormwindem. Čekali jsme na příchod Hordy. Lučištníci stáli na hradbách a my před bránou připraveni bojovat o holé životy. Bála jsem se, že je to poslední noc mého života. Toushiro mi mačkal ruku, to mi dodávalo pocit zdánlivého bezpečí. Podívala jsem se na něho. Možná naposled v životě. Jeho tvář ošlehaná větrem se usmívala. Byl připravený zbavovat životů a na to se těšil. Mezi vojáky se mihla zlatá zbroj. Sillas dýchal zhluboka a nastavoval tvář dešti. Pokaždé dokázal správně rozhodnout, jen v jeho silách bylo ochránit poslední lidskou baštu – Strormwind. Vzpomněla jsem si na Sathiru a její skupinu, alespoň někdo bude zachráněn. Lostface stál vpředu na svém koni, vzpřímený a hrdý, nenechal na sobě znát sebemenší náznaky strachu. Zhluboka jsem se nadechla a snažila se neposlouchat burácení Hordy.
„Už se blíží, připravte se!“ Zakřičel Mort z hradeb, jeden z nejlepších lučištníků.
Všichni jsme zadrželi dech. Horda křičela své bojovné pokřiky, mrazilo mě v zádech.
Vtom se z lesa vyřítila skupina Taurenů. Lostface vyrazil dopředu. Všichni ho následovali se vztyčenými zbraněmi.. Sillas se oháněl palcátem a snášel blesky na hlavy horďáků. Toushiro vyskočil a změnil se ve velkého medvěda a stáhl k zemi dva Orky, mířící luky na hradby.
„Pravá strana, pravá strana!“ Křičel Sillas. Pohlédla jsem napravo, tři Trollové mířili do kanálů Stromwindu, rychle jsem se proměnila v tygra a běžela proti nim. Zahlédli mě a vytasili své zbraně. Toushiro se vydal za mnou. Ohnal kolem sebe tlapou a zasáhl všechny tři Trolly. Zaryla jsem drápy do břicha jednoho z nich, zakřičel a skácel se k zemi. Vřavou otřásal Toushirův řev, trollové se už váleli ve vlastní krvi. Mort sesílal jeden šíp za druhým, počet Hordy se rychle zmenšoval. Z lesa vyběhla další skupina, ve tváři Sillase se zračilo bojové šílenství, jeho zbroj byla zbrocena krví Taurenů. Lostface zvedl ruku a z nebe začal pršet oheň, Horda křičela bolestí a polevila v boji.
Jeden z bojovníků se přiblížil k lesu a najednou padl mrtvý k zemi s dýkou v zádech.
„Zpátky, zpátky! Nepřibližujte se k lesu!“ Křičel Lostface, v tom jsem zahlédla malou dýku za jeho zády.
„Lostface! Za tebou!“ Vyrazila jsem směrem k němu. Ork stačil generálovi prorazit brnění, zakousla jsem se do jeho stehna, zakřičel a ohnal se dýkou, naštěstí se netrefil a padl k zemi.
„Jsi v pořádku?“ Zakřičela jsem, Lostface se pomalu napřímil a kývl, ale poznala jsem, že má bolesti, krvácel. Byl tvrdohlavý. Sillasovi pohyby se zpomalily, byl unavený, přesto mu Horda nedokázala způsobit sebemenší zranění.
„Žebřík! Zabte je!“ Ozvalo se hradeb. Orkové přistavili žebřík k hradbám a snažili se po něm vylézt, ale Mort vystřeloval šípy, jak nejrychleji dokázal. Pod žebříkem leželo brzy mnoho mrtvých bojovníků.
„Žebřík nalevo!“ Byl přistavěn další žebřík, malý černovlasý člověk se odpojil od skupiny a namířil přímo k žebříku, najednou se zastavil a zmrzl.
„Je to past!“ Nikdo se už k žebříku nepřiblížil, Horda stále přijížděla z lesa a nás bylo méně a méně.
„Prohrajeme to!“ Zaznělo z davu, nikdo neodpověděl, všichni pod únavou začali ztrácet vůli bojovat dál. Našla jsem Toushira, na jeho pravé přední noze byl ošklivý krvácející šrám.
„Toushiro, běž zpět do města! Krvácíš!“ Zakřičela jsem na něho, trhajíce kůži na zádech Taurena.
Manžel se podíval na svou nohu jako by necítil, že je zraněný.
„Cítím se dobře!“ Odpověděl, když jsem v koutku oka zahlédla letící šíp.
„Toushiro!!“
Čas jakoby se zastavil. Bojová vřava utichla. Viděla jsem letící šíp, ale nedokázala se pohnout, Toushiro stál a díval se na mě, šíp neviděl.
„Lásko, ne.“ Pomyslela jsem si. Šíp dopadl a prošel jeho levým bokem, chytil se za něho a klekl na kolena.
„Toushiro!!“ Vykřikla jsem a rozběhla se k němu.
„Jsem v pořádku.“
„Ne, to teda nejsi! Chyť se mě, dovedu tě do města.“ Toushiro se nechal chytit, síla jako by mu vyprchávala. Nebránil se.
Ve městě byla neustále po ruce kněžka, mladá dívka jménem Soad, která vynikala léčitelskými schopnostmi. Dovedla jsem Toushira k ní, byl bledý a mlčel, příliš krvácel. Soad se okamžitě chopila práce.
„Můžeš jít Gaio, postarám se o něho.“ Pronesla a začala Toushirovi odstraňovat přischlou látku kolem rány. Jeho tvář jakoby zestárla, ale i tak se z posledních sil dokázal na mě usmát a tiše zašeptal:
„Ukaž jim, jak bojuje Aliance.“ Rozběhla jsem se zpět do boje s tísní na srdci avšak tentokrát s nenávistí a touhou pomstít svého manžela. Mé ruce se proměnily v tlapy a drápy jsem rozdrásala kůži nejbližšího horďáka. Zachrochtal a padl tváří do prachu. Prohledala jsem okolí, Sillas vypadal velice unaveně, na jeho ruce bylo proražené brnění, ale neviděla jsem krev. Lostface vyčerpáním nekouzlil, jen kolem sebe máchal mečem. Jezírko před Stromwindem se proměnilo v krvavé lázně a na jeho břehu byla naskládaná těla aliančních bojovníků. Na chvíli jsem zastavila, do očí se mi vehnaly slzy. Tolik smrti. Tohle jsme přece nechtěli. Tohle ne. Mí přátelé, se kterými jsem dělala první krůčky, leželi někde tam v té hromadě.
„Gaio, pozor!“ Zakřičel Sillas a strhnul mě na stranu, vedle mě těžce dopadl Tauren s otrávenou sekerou. Vzedmula se ve mně nenávist. Sillas mu palcátem rozdrtil lebku a pokáral mě, ať si dávám větší pozor. Znovu jsme vyrazili do boje s touhou vyhrát.
Uplynulo několik hodin a byli jsme unavenější a unavenější. Horda měla stále větší převahu. Bojovali jsme statečně, avšak náš počet se tenčil. Sathira se stále nevrátila a pomoc lesních elfů byla v nedohlednu. Smrt byla na dosah.
„Ústup! Dejte se na ústup!“ Křičel Sillas a máchal palcátem směrem ke Stormwindu. Bitva byla prohraná.
Déšť ustal. Všude byly potoky krve. Život mi najednou připadal zbytečný. Toushiro ležel v bolestech a přátelé padli v bitvě. Tento osudný den měl být zanesen do dějin jako den, kdy aliance padla. Avšak nestalo se tak:
„Podívejte! Sathira se vrací!“ Všichni se otočili, na obzoru se objevila Sathiřina armáda. Lesní roh nás ohlušil. Taureni zatroubili na poplach a otočili se směrem k nově příchozím.
„Všichni zpátky do boje!“, zaburácel Sillas a vyběhl s novými silami naproti Hordě. V obličejích se zračila úleva a naděje.
„Omlouvám se, že jdu pozdě.“, řekla Sathira, když na koni přicválala blíž.
„Pozdě, ale přece.“, pronesl s úsměvem vůdce a vyhnul se letícímu štítu.
„Držte se u sebe a bojujte statečně!“ zaznělo v davu. Luminesák vyskočil a z výšky srazil Trolla k zemi. Trollí ruce se na moment zvedli ve smrtelné křeči a Luminesák procedil zkrz zuby:
„Tohle jsi nečekal.“
„Došly šípy!“, zakřičel Mort z hradeb.
Sillas ustal na chvíli v boji a zvolal nahoru:
„Střílejte vše, co najdete, vidličky, nože!“ Na hradbách na sebe chvíli nevěřícně dívali, ale pak poslechli rozkazu.
„Dnes večer nebudeme mít čím povečeřet.“, pronesl se smíchem Xmann a v jeho ruce se objevilo svítící kladivo. Zasáhl s ním Orka, jakmile zbraň dopadla, zasvítilo ostré světlo a nepřítel padl mrtvý k zemi.
„Sillasi!“, zakřičel Lostface, „Horda v lese staví katapulty! Musíme je zničit!“ Bylo ale už pozdě, z lesa vyletěla ohnivá koule a zabořila se do hradeb. Pár lučištníků spadlo do jezera.
„Gaio, Zuzu, Lostface, běžte je zničit.“, vydal rozkaz Sillas. Vydali jsme se do lesa. Do neprostupné tmy, ve které se mohlo skrývat nebezpečí.
„Dávej si pozor, v křoví může číhat Horda.“, upozornila jsem Zuzu. Další ohnivá koule pobořila část hradeb.
„Chraňte hradby, nesmí se dostat do města!“ Proplížili jsme se tiše blíž k místu, kde měli být katapulty. Obsluhovali je jen tři Trollové.
„Připlížíme se a napadneme je.“ Zuzu kývl hlavou. Když jsme se dostali dost blízko vyrazili jsme kupředu, zaryla jsem drápy do zad Trolla, který se chystal zapálit další kouli. Spadl na břicho a přestal sebou škubat. Ostatní dva trolly jsme zabili společně. Katapulty začaly doutnat a po chvíli se proměnily v hromadu popela. Bojová vřava před bránou pokračovala.
„Rychle ho odneste ke kněžce!“, křikl Sillas, za chvíli jsem zahlédla Sathiru, která odváděla Lostface do města. Levou tvář měl zbrocenou krví a jeho ruka volně visela u těla.
Generál byl zraněn, ale i tak jsme neztratili sílu k boji. Neustále jsem měla v hlavě Toushira a jeho zranění, strach o mého manžela mi svíral srdce jako železná obruč. Zuzu přede mnou mistrně máchal dýkami, když se zarazil a zahleděl se do dáli. Vytřeštil oči a jeho brada spadla. Pomalu jsem se otočila.
„Panebože.“, ozvalo se blízko mě. Na obzoru zazněl lesní roh.
Veškerá naděje a veselí, které zavládlo po příchodu Sathiry vyprchalo. Naplnil mě pocit, že tohle vše je zbytečné a budoucnost Aliance je vážně ohrožena. Na obzoru se objevila nová armáda Hordy. Měla přesilu, kterou jsme nemohli porazit. Ve Sillasově tváři se zračil smutek, i tak se nám snažil dodat odvahu:
„Budeme bojovat do posledního muže a zemřeme se ctí!“, konec měl nadejít rychle. Taureni vyrazili jako první vpřed, rozrazili naše řady. Zakousla jsem se jednomu z nich do slabin, zakvílel a odhodil mě stranou. Xmann ho probodl kopím a pomohl mi postavit se na nohy.
„Ty Trolly, zabijte je!“ Zakřičel Mort z hradeb a ukazoval směrem ke dvěma Trollům, kteří začali dělat zvláštní pohyby. V jejich rukách se objevil oheň, tři bojovníci Aliance uhořeli, když jejich oheň dopadl na jejich hlavy.
„Zabijte ty mágy!“ Zakřičel Mort znovu. Vyrazila jsem kupředu, ohnala jsem se tlapou, ale tvrdě jsem narazila. Mágové byli chráněni jakýmsi štítem. Zkusila jsem to znovu, ale nic se nestalo, když v tom na ně dopadla tvrdá tlapa z boku a prorazila jejich štít, druhý mág byl mrtvý rychle.
„Toushiro?“ Toushiro se na mě usmál, jeho noha byla obvázaná, vypadal odpočinutě.
„Cítím se lépe, dáme jim co proto.“ Odvětil s úsměvem a začal brát životy okolních Horďáků s mistrností zkušeného bojovníka. Spadl mi kámen se srdce. Horda nás tlačila směrem k městu. Bitva už trvala spoustu hodin a síla z nás unikala. Všude se válely mrtvoly aliančních i horďáckých bojovníků. Tolik životů bylo tento den zmařeno.
„Snažte se, tlačí nás do města!“, rozkázal Sillas to, co bylo už zřejmé, ale nikdo nedoufal, že se nám podaří zatlačit Hordu zpět. Její převaha byla patrná a my byli unaveni. Sathira měla v očích slzy, bylo ztraceno mnoho přátel a nadcházelo vypálení Stormwindu. Do boje přiběhli i ti, kteří byli se zraněním posláni ke kněžce. Lostface měl ruku přivázanou k tělu a na hlavě ošetřenou ránu. Zapálil zemi pod nohama Hordy, trochu se stáhla, ale jakmile oheň dohořel, udeřila s dvojnásobnou silou. Uslyšela jsem Sillasovo zakvílení, prohledala jsem dav a našla ho, jeho brnění bylo na mnoha místech proraženo, z jeho ramena trčela dýka. Rychlým pohybem ji vyndal.
„Sillasi, stáhni se! Běž za kněžkou!“, nutil ho Zuzu, když si nevšiml, že se k němu ze zadu blíží Tauren. Všichni jsme to viděli, když jediným pohybem Zuzu zlomil vaz. Nestihli jsme ho zastavit. Polevili jsme v boji, bez naděje na záchranu byla bitva marná.
„Běž za kněžkou!!“, zakřičela jsem na Sillase, nic nenamítal a vydal se za Soad. Vždy statečný vůdce, který nikdy neustupoval se vzdal. Horda nás zatlačila za bránu, už jsme bojovali skoro ve městě. Toushiro dýchal zhluboka a v jeho očích byla naprostá beznaděj. V hlavě se mi vybavil život s ním a teď tomu měl být konec. Mort seskočil dolů z hradeb a zasazoval rány mečem. Bojovali jsme dobře. Zbyla nás už jen hrstka, bylo jisté, že Horda vyhraje, když zazněl lesní roh. Všichni zpozorněli, co se stalo. Donesl se k nám řev tygrů a medvědů.
„Elfové!“
Slunce stálo vysoko na obloze, po ranním dešti bylo nebe bez jediného mraku. Zbylo nás už asi jen šest, ale přesto se stále bránili. Vůdce byl zraněn a Stormwind ve vážném nebezpečí. Avšak všechna beznaděj se ale rázem rozplynula, když se k Hordě tryskem blížila obrovská smečka tygrů a medvědů.
„Elfové!“, v hlase Lostface zaznělo veselí, tentokrát měla převahu Aliance. Všem se do žil vlila nová síla. Jak boj rychle začal, tak i rychle skončil. Lesní elfové, kterými jsme byli i já a Toushiro, jsou velmi schopní bojovníci a ochránci přírody. Horda byla zatlačena do lesa a rozprášena do polí. Tento den patřil Alianci a její velké výhře.
„Vyhráli jsme, vyhráli jsme!“, ozývalo se vesele po celém bojišti, každý oslavoval. Toushiro mě chytil za ruku a usmál se. Přece jen jsme neprohráli, stále jsem tomu nemohla uvěřit.
„Já mám ale hlad.“, řekl zvesela manžel, „ale nejdřív si dáme sprchu.“, táhl mě za sebou do města, stále jsem se otáčela. Několik zbylých bojovníků skládalo mrtvoly na hromady, aby mohly být zapáleny.
„Ale čím se najíme? Naše nádobí trčí z těl těch proradných vlků.“, zavtipkoval Lostface. Zbývalo už jen oznámit vítězství vůdci Stormwindu. Sillas ležel na lůžku, jeho rameno stále krvácelo.
„Vyhráli jsme, pane.“ Vůdce z posledních sil zvedl hlavu a pohlédl na nás, usmál se a pokojně zavřel oči. Do večera se oslavovalo a pilo, Aliance byla zachráněna. Nadále jsme žili v poklidu bez hrozby Hordy. Naše rodina se rozrostla, Stromwind byl opraven a rozšířen. Všichni byli uzdraveni ze zranění. Tento den vešel do dějin jako den, kdy Aliance porazila Hordu.
The End